V Bosně jsme chytili lososa!

Moraviachor vítězem soutěže Zlatna vila v Prijedoru v Bosně a Hercegovině, 12.-13. května 2017

#TAKJSMEPRVNÍNOACO!!!

Zápis píšu úmyslně s týdenním zpožděním. Zážitků z Bosny bylo tolik, že jsem si nemohla vybrat, který je ten nejdůležitější. Potřebovala jsem vědět, co přetrvá a co ve mně bude žít i s několikadenním odstupem. A je to čirá radost: radost z toho, že jsme se sešli a že jsme tak dobří přátelé, z chemie, která funguje na pódiu. A ta největší radost samozřejmě z prvního místa v soutěži - ne že bych tolik chtěla vyhrát, ale spokojený úsměv našeho sbormistra Jožky Surovíka…, který přetrval ještě mnoho hodin po té, co si odnesl trofej. Tohle je nejdůležitější.

CESTA

Nevěděli jsme, jaké to je, cestovat do zahraničí autobusem. Moraviachor to ještě nikdy nezkoušel. Ale pro představu - vzít 30 dospělých, nacpat je do uzavřeného prostoru autobusu, který je odveze až na místo. Nikdo se nemusí o nic starat, ani řídit, to si říká o malér. Vytáhněte kytary, cajon, harmoniku a jedeme! Cesta vedla ze Zlína a Otrokovic až do Brna a dál do Bosny. Vím, že se zpívalo a že se pilo. Sotva jsem si sedla na své místo, měla jsem co dělat, abych dokázala posílat kolující lahve s čirou tekutinou a zároveň držela noty a zpěvníky.

DEN PRVNÍ

Ani nevím, jak dlouhá ta cesta vlastně byla. Najednou jsem se probudila v Bosně. Před obrovským hotelem v centru Prijedoru. Jako by tam ani nepatřil. Všude kolem stály malé domečky, z druhé strany objektu byl zase supermarket, přes řeku malý bazén a něco jako sto let starý lunapark. Samotný hotel má devět pater, výtah ale jezdí jenom do osmého. A upřímně - rychlejší je jít pěšky. Hotel je čerstvě po rekonstrukci a majitelé se skutečně snaží, i přesto se ale občas sem a tam objeví nějaký brouček nebo... a tak. Na druhou stanu, stejně jsme neměli v úmyslu moc spát.

Nejdelší dobu, kterou jsme na pokojích strávili, bylo hned po příjezdu. Dorazili jsme v devět a zkouška byla až po obědě kolem jedné hodiny odpoledne. Někdo spal, někdo trénoval Die Himmel erzählen die Ehre Gottes a někdo šel po památkách. Pomníků, které připomínají utrpení tamního lidu během druhé světové války a doby po ní, má město víc než dost.

Musím říct, že první zkouška vůbec nezněla špatně. Ani Jožka moc nenadával. Chlapi a chlapci se vzmužili, ženy zase zženštily a všechno bylo v pořádku. Lux aurumque, Oj, oj, oj!, Tebe poem, Hodie, Christus natus est a nakonec se sólisté i v tom Himmel dohodli. Odcházeli jsme ze zkoušky, myslím si, s docela klidným svědomím. Mohli jsme se spokojeně odebrat do hospody otestovat místní pivo.

DEN DRUHÝ

Úplně bych neřekla, že na nás padla nervozita. Spíš jsme si užili pěkný den. Vydatná snídaně a prohlídka hornického muzea, kávička a pivo. Sem tam mezi tím nějaká zkouška a koncert. Kolem poledne jsme se totiž všichni zúčastnění sešli v jídelně, abychom si navzájem zazpívali. Každý sbor předvedl jednu písničku. Jožka ale při našem "vystoupení" vypadal trochu překvapeně, když jsem v Oj, oj, oj! vylezli aspoň o tři tóny výš a už to nezazpívali ani tenoři.

Ale zpátky k tomu, proč jsme do Bosny vůbec přijeli. Soutěž. Zpívali jsme jako poslední, zhruba v osm večer. Jenže co dělat do té doby... Nervozita rostla, napětí se dalo krájet. Atmosféra houstla. Opakovat noty už nemělo smysl. Inu, bylo potřeba trochu uvolnit stažený krk a rozeznět hlasivky…

Zpívali jsem v pořadí Die Himmel erzählen die Ehre Gottes (Heinrich Schütz) - tedy efektní úvod (pokud se podaří a nerozsype se to cestou), dál Tebe poem (Stevan Mokranjac), nádherná místní záležitost, která chytne za srdce. Hodie, Christus natus est (Tereza Surovíková), které se tentokrát mimořádně povedlo, Lux aurumque (Eric Whitacre) a na závěr naše oblíbené Oj, oj, oj! (Zdeněk Lukáš). A že jsme byli v ráži, mrkali jsme na sebe s klukama o sto šest! Šibalové!

Myslím, že jsme se všichni snažili dostat ze sebe to nejlepší. Chtěli jsme podat dobrý výkon. Myslím ale, že nikoho nenapadlo, že o dvě hodiny později, za doprovodu písničky We are the champions - uslyšíme „Moraviachor!!!“.

Nedokážu ani popsat tu vlnu radost a vzrušení, která se vzedmula snad v každém z nás. Spontánně jsme začali zpívat společně s Freddiem, provolávat slávu Jožkovi a nadšeně tleskat. A volali a křičeli jsme ještě dlouho potom. Nejen na schodišti kulturního domu, ale taky na ulici cestou na hotelu. Zpívali jsme taky u stolu při závěrečné párty - počkat, to už jsme vlastně nezpívali. To už jsme si pouze užívali tu nádheru.

Ani nevím, co všechno a jak se ten večer stalo. Začalo to nevinně na tanečním parketu v jídelně a skončilo to o mnoho a mnoho hodin později na hotelovém pokoji, za zpěvu národních i sborových písní a za hrdé účasti členů Moravichoru a zahraničních hostů. Končilo se kdy? Okolo páté ráno?

DEN TŘETÍ

Není moc co psát. Museli jsme domů, chtě nechtě :( sbalili jsme si věci, nasedli do autobusu, vytáhli nástroje a s lososem v kapse jsme se vydali směr Česko.

Irena Krcháková