Soutěž Petra Ebena aneb Jožka posbíral, co mohl a jedeme do Spittalu

Praha 28. - 29. listopadu 2014

Panečku, to byla ale nervozita. Věděli jsme, že hrajeme o všechno - přežijeme nebo zanikneme? Však ta první zkouška, na kterou jsme se do Prahy sjeli už v pátek večer, byla pořádně upjatá. Skoro jsme ani neotvírali pusy.

Jožka s Vítkem to dřeli znovu a znovu. Celé to trvalo skoro dvě hodiny!! ANO, celých 120 minut!!! Inu, když se někdo přihlásí na soutěž, tak to chce vyhrát. Na druhou stranu odborníci tvrdí, že nic se nemá přehánět. A zlé jazyky dodávají, že v nejlepším se má přestat. Kolem 22. hodiny jsme se raději odebrali do hostelu, najít svoji postel a hlavně vhodnou hospodu, kde probereme taktiku.

Hospoda byla opodál, i nám dobře uvařili. Ideální večer pokazila pouze Leošova nákaza v oku a jeho odjezd na pohotovost. Při návratu totiž řekl, že dostal antibiotika a jeho infekce je přenosná. Nejedno děvče proto začalo přemýšlet, jestli tato zhoubná nemoc nemohla přeskočit i na ni.

Ráno jsme se ale všechny vzbudily krásné - co krásné, krásnější než kdy jindy. Všichni jsme vzali soutěžní oblečení a vydali se na Olšanku. Byl čas předvést, co v nás je.

Vystupovali jsme jako druhý sbor - první v naší kategorii. Rozestoupili jsme se na pódiu do řady na délku pravé paže. A pěli jsme. Jedna skladba střídala druhou. Bez téměř jediného zaváhání. Holky mrkaly na porotce - kluci se smáli na paní uvaděčku, jelikož v porotě nebyla žádná žena. Za bezmála 15 minut bylo hotovo. Nezbylo než dát prostor konkurenci.

Náš další cíl bylo Staroměstské náměstí. Na pódiu mezi vánočními stánky museli všichni účastníci soutěže potěšit ucho turistům. Posíleni slivovicí jsme vylezli na piedestal a díky kvalitnímu venkovnímu ozvučení jsme mohli přinést trochu ne tak úplně vánoční atmosféry (Jožka se totiž dobrovolně vzal koled) do centra Prahy.

S ubíhajícími hodinami nervozita rostla. Každý ťuk sekundové ručičky znamenal stah žaludečního svalstva. Jako dusivý oblak dýmu se nad naší bandou vznášely otázky - vyhrajeme? byl někde lepší? jak si stojíme? Klid nepřinášel ani dlooooooouhý proslov paní uvaděčky. A ta toho měla hodně na srdci.

Nakonec to přišlo - zlaté pásmo!!! Celkově druzí. Před námi se umístil sbor, který zřejmě musel předvést neuvěřitelný výkon. Odpoledne sice pravděpodobně vyměnil zpěváky, ale názor poroty byl neměnný. Nepomohl ani nátlak a úplatky. Nakonec přišla ještě jedná rána, jako z děla - z dálky se ozvalo Jožkovo jméno. Ano, Josef Surovík si měl přijít pro zvláštní cenu za nejlepší dirigentský výkon. To naše srdce zaplesala.

Oslavy byly dlouhé a naše radost bezbřehá. Pilo se a jedlo, zpívalo a veselilo. Jsme dobrá parta. Jak se patří. Však jsem si to pak na facebooku všechno pověděli.